Ekonomické školy v historii a co si z nich má odnést dnešní investor?

Klasická ekonomie je škola myšlení v ekonomice, která vzkvétala primárně v Británii koncem 18. století a v první polovině 19. století. Hlavními mysliteli jsou Adam Smith (1723-1790), Jean-Baptiste Say (1767-1832), David Ricardo (1772-1822), Thomas Robert Malthus (1766-1834) a John Stuart Mill (1806-1873). Teorie klasické školy chápe tržní ekonomiky jako samoregulační systémy řízené přirozenými zákony výroby a obchodu (tzv. neviditelná ruka trhu).

Tento termín použil ve své knize Bohatství národů Adam Smith. Toto dílo je považováno za začátek klasické ekonomie. Základní teze Smithovi knihy říká, že bohatství národa je určeno národním příjmem, který je založen na práci obyvatel, organizované efektivně dělby práce a využitím tzv. akumulovaného kapitálu, což je pojem, který se stal jedním z ústředních výrazů tohoto směru.

Klasičtí ekonomové byli pragmatičtí liberálové, kteří obhajovali svobodu trhu a roli státu definovali jako prostředek k distribuci obecného dobra. Smith uznal, že existují oblasti, kde trh neslouží nejlepším způsobem společnému zájmu. Prohlásil, že větší část nákladů na podporu společného dobra by měli nést ti, kteří je mohou nejlépe poskytnout. Opakovaně varoval před nebezpečím monopolu a zdůrazňoval význam konkurence. Z hlediska mezinárodního obchodu byli klasičtí ekonomové obhájci volného obchodu, čímž se odlišovali od jejich předchůdců, kteří obhajovali protekcionismus.

Označení Smitha, Ricarda a dalších dřívějších ekonomů jako “klasických” vymyslel Karl Marx. Tímto pojmem chtěl odlišit ekonomické velikány od slovy Karla Marxe “jejich vulgárních nástupců”.

Marxismus

Marxistická ekonomická škola, odkazuje na heterodoxní školu ekonomického myšlení. Její základy můžeme nalézt v kritice klasické politické ekonomie v díle Karla Marxe (1818-1883) a Friedricha Engelse (1820-1895). Tento ekonomický směr odkazuje na několik různých teorií a zahrnuje rozmanité myšlenkové školy, které jsou však občas vzájemně protichůdné. V mnoha případech se tento směr používá k doplnění jiných ekonomických přístupů.

Marxistická ekonomie se různými způsoby zabývá analýzou krize kapitalismu, rolí a distribucí nadbytečného produktu a nadhodnoty v různých typech ekonomických systémů. Dále se zabývá povahou a původem ekonomické hodnoty, procesem ekonomické evoluce a dopadem třídního boje na ekonomické a politické procesy.

Marxistická ekonomie se zejména v akademické sféře odlišuje od marxismu jako politické ideologie. Stejně tak jako se odlišují normativní aspekty marxistického myšlení od názoru, že Marxův původní přístup k porozumění ekonomice a ekonomickému rozvoji je intelektuálně nezávislý na Marxově vlastní obhajobě revolučního socialismu.

Ačkoli marxistická škola je považována za heterodoxní, myšlenky, které vyšly z jejího pojetí ekonomie, přispěly k pochopení globální ekonomiky ze strany hlavního proudu. Jedná se zejména o teze související s akumulací kapitálu a hospodářskými cykly.

Marxův magnus opus v politické ekonomii bylo dílo Das Kapital, které je složeno ze 3 knih, z nichž 2 publikoval Friedrich Engels až po Marxově smrti.

Keynesiánství

Keynesiánská ekonomie je souhrn makroekonomických teorií, zabývajících se vlivem agregátní poptávky (celkové poptávky v ekonomice) na ekonomický výkon. V keynesiánském pohledu se souhrnná poptávka nemusí nutně rovnat produktivní kapacitě ekonomiky. Místo toho je ovlivňována řadou faktorů a někdy se chová chybně, čímž ovlivňuje produkci, zaměstnanost a inflaci.

Keynesiánská škola vznikla po velké recesi ve 30. letech 20. století. V roce 1936 její principy popsal John Maynard Keynes (1883-1946) v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Keynesiánští ekonomové v zásadě tvrdí, že agregovaná poptávka je nestabilní. To znamená, že tržní ekonomika bude často zažívat horší makroekonomické výsledky ve formě ekonomických recesí (nízká poptávka) a naopak lepší makroekonomické výsledky ve formě ekonomických inflací (vysoká poptávka).

Dopady hospodářských cyklů mohou být zmírněny reakcemi hospodářské politiky. Zejména opatření měnové politiky centrální banky a fiskální politiky vlády mohou pomoci stabilizovat produkce v průběhu hospodářského cyklu. Keynesiánství obecně obhajuje tržní hospodářství – převážně soukromý sektor. Nicméně ospravedlňuje zásahy státu do veřejné ekonomické sféry – zejména vládní intervence během období recese a deprese.

Monetarismus

Monetarismus je myšlenková škola v měnové ekonomii, která zdůrazňuje úlohu vlád v kontrole množství peněz v oběhu. Monetaristická teorie tvrdí, že změny v peněžní zásobě mají v krátkodobém horizontu zásadní vliv na národní produkci a na cenové hladiny v dlouhodobém horizontu. Monetaristé tvrdí, že cíle měnové politiky jsou nejlépe splněny spíše zaměřením státu na růst peněžní zásoby než zapojením do měnové politiky.

Monetarismus je dnes hlavně spojován s prací Miltona Friedmana (1912-2006), jenž patřil do generace ekonomů, která nejprve přijala keynesiánskou ekonomii, aby posléze kritizovala Keynesovu teorii boje proti hospodářským poklesům pomocí fiskální politiky (vládních výdajů).

Friedman spolu s Annou Schwartzovou (1915-2012) napsali vlivnou studii, Měnová historie Spojených států, 1867 – 1960, kde poznamenali, že “inflace je vždy a všude peněžní jev”.

Přestože Friedman nesouhlasil s existencí federálních rezerv, obhajoval politiku centrální banky zaměřenou na udržení růstu peněžní zásoby v míře úměrné růstu produktivity a poptávky po zboží.

Co si z ekonomických škol odnést do praxe?

Jak se popsané myšlenkové směry přetavily do praxe a jaký měli a mají vliv na současnou společnost? Nejen o tom mluví uznávaný ekonom Pavel Kohout ve svém webináři pořádaného ve spolupráci s LYNX. Na webinář se můžete podívat zde.